Původně jsem to nazval Trampské eseje, protože se sám ze všeho nejvíc cítím trampem a dodnes mi běhá mrazení po zádech, když slyším v kruhu kamarádů zpívat Vlajku. Nicméně jsem si uvědomil posun, jaký toto označení prodělalo od mého mládí a taky to, že většina mých přátel pod tímto pojmem dnes vidí něco úplně jiného a ostatně bych tím ošidil všechno další, čím taky jsem - to jest horolezcem, ekologem, botanikem, člověkem zabývajícím se tzv. ekologickou výchovou atd. a taky bych ošidil všechny, kdo mají rádi přírodu a to všechno, o čem tu píšu a s trampy mají třeba jiné zkušenosti než zrovna já. I myslel jsem jak jsem mohl, ale nevymyslel jsem případnější slovo než “přírodňák”.
Je to vlastně všechno nesmyslné - dřevo nebo zem nás tlačí a studí do zadků, přesto že doma máme měkce čalouněné sedačky, zezadu na nás táhne a zepředu pálí oheň, přesto že doma máme termostatem řízené topení, živíme se často něčím co bychom doma nevzali do úst a naše zpěvy ovšem nesnesou srovnání s kvalitou digitální reprodukce světových hvězd. Doma jsme vážení občané, tady nás pronásledují ochranáři, lesníci, agronomové, porybní a nevím kdo ještě, přičemž vážení občané námi opovrhují. Říká se, že horolezectví je způsob jak za drahé peníze žít jako cigáni. Proč je nám teda tak dobře, když večer po namáhavém celodenním trmácení, s bolavýma nohama a rameny od popruhů usedneme dokola, uvaříme si čaj, zpíváme naše písničky a je pohoda?
Náš život má svůj cíl - a tím je stát se plně sám sebou. Jeden z největších psychologů našeho věku - Carl Gustav Jung - tento proces nazval individuace, což znamená právě toto. Tím vystihl podstatu prakticky všech dávných i novějších filosofických i náboženských systémů a zpřístupnil je tak do jisté míry současnému tzv. vědeckému chápání světa.
Toto nicméně nemá být pojednání vědecké, i když na druhé straně nebylo mým záměrem ani “kratochvilné čtení pro spanilé čtenářky”. Jednak nejsem vědec a jednak věda také znamená odložit vidění srdcem, nevšímat si volání dálek ani Stříbrného Větru a nepoužívat daru intuice. A bez toho, myslím, studovat toto téma je jako hledat duši v těle skalpelem nebo Boha ve vesmíru raketou. Nemohu si zde odpustit citát filosofa Jiřího Fialy “Jen nešťastným vývojem se stalo, že věda, krása a dobro byly od sebe odděleny” [Vesmír 9/90, str.538]
Tedy stát se plně sám sebou jsem přijal za cíl svého života a jsem přesvědčen, spolu s Jungem, Budhou, Milarepou, Kristem a mnoha dalšími, že to je opravdu cíl života každého člověka, ať už si toho je vědom nebo ne a ať to bere nebo nebere.
Cest však je mnoho, i když se sbíhají u jednoho cíle. A nikoli nejmenší mezi těmi, které dnes jsou prošlapávány nohama lidí hledajících, je cesta k Přírodě. Protože je to i moje Cesta a protože mi bylo dáno nějaký čas na ní putovat jako průvodce dalších poutníků, ale především z velké nerozvážnosti a bezohlednosti k svému počítači jsem napsal toto povídání.
Jestliže je člověk živý, tj. jeho duše je živá, cítí něco jako touhu. (Exupéry by řekl “horoucnost”, F. Šrámek “Stříbrný vítr”, já jsem tomu dříve říkával “volání dálek”). A tu ve skutečnosti hledá v Arnice, Osadě, oddíle nebo něčem takovém. Hledá totiž svoji vlastní duši, ale zatím to ještě neví.
Ve třinácti promítá tuto touhu do dobrodružství (třeba), v šestnácti je tento obraz méně konkrétní, ale možná nejvíc živý. Možná v souladu s dnešní dobou se tu touhu pokouší rozdrobit na intelektuálně poznatelné kousky, aby ji mohl nějak uchopit, jiný ji zase intenzívněji promítá do různých oblastí. Velkým přijímatelem projekcí je láska - proto je s ní taky asi tolik potíží, jako se vším do čeho vložíme svoje já.
Ale šestnáct let je věk, kdy je ještě láska dost abstraktní a touha může žít i nezávisle na ní. Kdo vloží svou touhu do boje o kariéru, je asi pro Touhu ztracen; kdo do vztahu ke konkrétnímu partnerovi, vydal se na krásnou, závratnou a nebezpečnou cestu Lásky - takových ale není mnoho, i když si to mnozí o sobě myslí.
To jsou tedy cesty Adlerovská a Freudovská, cesty sebeuplatnění a sexu.
Ale já bych byl rád, kdyby se mi podařilo inicializovat Klub, který by byl touto Cestou - protože pro mě právě toto znamenal náš Klub když mě bylo šestnáct a myslím, že je i dnes dost mladých lidí, kteří právě takovouto cestu hledají a potřebují.
Takový Klub, protože je životní Cestou, je na celý život. Nemyslím tím ovšem, že by člověk musel až do smrti chodit každý pátek na schůzky. Nejprve je člověk v Klubu, potom je Klub v něm.
To tedy znamená, tvořit koncepci a program Klubu především z hlediska duchovního, z hlediska Touhy - a ne z hlediska znalostí a přípravy pro život, ani z hlediska zábavy, ani z hlediska užitečnosti pro Environmental friendly způsob života. Ohleduplnost k prostředí musí být teprve výsledkem přátelského a pokud možno uvědomělého vztahu k přírodě (= ”Natur”, přirozenému) v sobě samém, pak si myslím že má člověk k “ekologickému” jednání vlastní klíč a dokáže se nejen samostatně orientovat, ale i předávat tuto schopnost ostatním.
Pokud by se jen naučil že je správné třídit odpad, nevypouštět freony atd... tak by byl jen ekologicky naprogramovaný stroj, pokud by ovšem nebylo oné Touhy. Protože ona ale je, když se o ni nebude člověk starat, promítne se ona do něčeho co je v souladu s vlastním jednáním a vznikne třeba nenávist k tzv. “konzumní společnosti” nebo něco jiného podobného. To by mohl být, dejme tomu, krok k nápravě ekologických poměrů, ale myslím si že krok malý a nedostatečný, který by ve svém důsledku mohl vést nanejvýš k rozdělení společnosti na “ekologickou frakci” a “konzumní frakci”, a dva tábory, to už tu jednou bylo... Ostatně myslím, že toto je vnitřní situace mnoha ekologických iniciativ a aktivistů a také proto cítím potřebu hledat ten “další krok”.
O Touze v tomto smyslu, [když už jsem si to tak nazval,] se ovšem nedá přímo mluvit, ani jí věnovat blok programu. Měla by být ale zahrnuta v tom, čím program přesahuje samotnou zábavu, učení a užitečnost.
Důležitým principem na výpravě je kyvadlová povaha emocí. Dobře ji popisuje v jedné ze svých knih ruský psychiatr Vladimír Lévi. Máme snad v mozku nějaká centra “ráje” a “pekla”, která střídavě přebírají aktivitu. Vědecky se to dá vysvětlit vylučováním tzv. endorfinů, látek způsobujících blaženost. Po velké námaze nebo vypětí endorfiny zaplaví nervový systém a je nám blaženě, po velké radosti se naopak endorfiny vyčerpají a protože žádné nemáme, je nám šedivě, chceme být spíše sami a ani nejlepší hra v nás nevzbudí tu správnou radost.
Naštěstí se to dá nadpracovat dopředu, a to si myslím že je jeden z nejdůležitějších důvodů, proč je nám večer tak dobře, jak se praví už v úvodu tohoto povídání. Po těch nejúnavnějších túrách, kdy jsme se vrátili až za tmy z běžek na chatu, jsou ty nejkrásnější písničky, nejbáječnější hry a máme nejlepší kamarády. Nesmíme to ovšem přehnat až do úplného vyčerpání. To je také jeden z nejpádnějších důvodů, proč se nedoporučuje, aby někdo bez skutečné potřeby zůstával na chatě, když všichni jdou na výpravu. Dva takoví méně zkušení účastníci dokáží někdy rozložit celou skupinu (a někdy i jeden!). Platí tady bohužel pravidlo dr. Plzáka “když se setká jeden naštvaný a jeden spokojený, výsledkem jsou dva naštvaní”.
Kyvadlový princip je taky důvodem, proč se obvykle nevydaří podle očekávání “báječné odpoledne báječných her”. Je to jako dort Pejska a Kočičky, do kterého dali sto dobrých věcí a přesto z toho bylo jen bolení břicha. Takové odpoledne se ovšem dá zorganizovat při respektování tohoto principu, protože fyzická námaha, ba i psychická krásně připravuje organismus na nové endorfiny, takže stačí hry správně rytmizovat. Jak dlouhý je takový cyklus “pekla” a “ráje” je těžko stanovit, protože závisí velmi na věku, zkušenosti, druhu aktivity, očekávání a dalších věcech. Podle mé zkušenosti může být jakýsi orientační údaj asi 2 hodiny.
Vůbec při pobytu v přírodě a mimořádných situacích se mi osvědčilo pravidlo “nikdy nelituj námahy na to udělat si dobře”. Na listím vystlané posteli se vyspíme lépe než na hlíně, ve stanu s rigolky lépe než v kaluži, u ohně je nám večer lépe než jen tak v křoví a stejně tak dobře připravená a zorganizovaná zábava je lepší než pomlouvání spolužáků nebo kolegů.
A ještě jedna skutečnost se mi mnohokrát osvědčila, i když u ní už s endorfinovou teorií nevystačíme. Každý totiž má svou míru radosti a štěstí, a její velikost závisí na mnohém. Jedno je z toho ale zvlášť důležité - kolik kdo investuje do prospěchu a radosti všech, tolik dostane. Jen si všimněte, jak často právě ten, kdo vynakládá všechnu péči na to aby se měl lépe než ostatní, nakonec je z celé výpravy nejotrávenější!
Pro pocit náležení ke skupině má podle mého pozorování rozhodující význam společná budoucnost. To jsem si uvědomil nejvíc při různých srazech “po dvaceti letech”, kdy jsme se sešli se skupinou, ve které jsme bývali kdysi velmi šťastní. Přes radostné očekávání a všechny vnější podmínky štěstí jaksi nepřicházelo, až jsem si uvědomil, že v oněch šťastných dobách jsme většinu času věnovanému společným rozhovorům trávili plánováním. Plánovali jsme něco úžasného a velkolepého a byli jsme u toho šťastní, protože ta společná velkolepá budoucnost nás spojovala. To bezesporu souvisí se základní potřebou identity, jak jsem ji popsal už někde jinde. Člověk v mladém a produktivním věku pociťuje zpravidla, že jeho největší cena je v budoucnosti a je proto připraven věnovat všecny svoje nejlepší city spojení s někým, s kým kyne nějaká naděje pro tuto tak cennou budoucnost. Snad jen velmi starý člověk může prožívat sám sebe převážně v minulosti a pak by mohl být v takové skupině orientované na společné vzpomínky šťasten. Pokud ovšem do svého věku nenalezl moudrost, která by mu umožňovala žít spíše v přítomnosti nebo ve věčnosti.
Nejen tělo, nejen věci, ale i duše se musí připravovat. Dokonce bych řekl, že příprava těla je jen jakousi pojistkou, abychom duši úplně neošidili. Duše, to je naše skutečné a celé Já - a jen malá část, jako špička ledovce, která vyčnívá z vody, je viditelná pro naše vědomí. Tato duše - toto Já pluje tímto světem jako ledovec, nebo spíše jako koráb, který má svůj cíl. Pluje pomalu, i když voda kolem něj někdy víří divokou rychlostí, ba i když se zdá, že se zastavil. Chceme-li zakotvit v přístavu, ještě na moři musíme skasat plachty, nemáme-li přístav minout nebo se rozbít o pobřežní útesy. Tak funguje naše mysl, i kdybychom si namlouvali, že kormidlo rozumu je zcela pod naší vládou. Kormidlo snad, ale ne loď.
Když chystáme důležitou akci, musíme ji nechat ve své mysli řádně zakořenit, musíme dát mysli čas, aby se na ni připravila. Naše rozhodnutí má na naši mysl velký vliv, ba větší než si dokážeme představit, podobně jako pootočení kormidlem na koráb. Není ale hned vidět, musí dostat čas. Musíme také do něj vložit dostatek energie, kormidlo se neovládá zase tak lehce. Toho nejsnadněji dosáhneme dobrou přípravou - na tábor si např. v předstihu nachystáme seznam věcí, napíšeme program na každý den. Přitom není vůbec důležité, aby se program dodržel, důležité je přestavit si a v duchu prožít každou hru, každou dobrodružnou výpravu. Na hory si promyslíme trasu, co si sebou vezmeme, nastudujeme přírodní zvláštnosti, pamětihodnosti a kulturní zajímavosti kraje, kam se chystáme. Pokud bychom ale nebyli schopni toto podniknout v atmosféře radostného těšení, raději se na to vykašleme.
Takovou přípravu je dobré podniknout natolik dopředu, abychom pak mohli celou věc nechat, jako semínko v půdě, vlastnímu inkubačnímu procesu. Vlastní nezbytnosti pak už uděláme až si je potřeba vynutí. Stejně všechno dopadne jinak. Pokud o významu takové přípravy osudu pochybujete, zkuste to a pak třeba na podzim, po prázdninách zkuste promyslet, jak by asi tato akce vypadala bez ní.
Protože jde o přípravu vlastní mysli, je důležité, aby se jí zúčastnil každý. Nemůžeme ji udělat za někoho, jako přípravu např. věcí. Pracujeme-li tedy s dětmi, je potřeba i je do této přípravy zapojit, i když někdy dosažení toho, aby splnily nějaký úkol, dá víc práce než udělat jej sám. Ostatně by se v jejich případě nemělo jednat v první řadě o věcné úkoly, ale např. velká celotáborová hra by mohla začínat dávno před ním, nebo připravovat plnění nějakých zkoušek ap. Právem skauti a jiné osvícené skupiny táborníků vidí v táboře vyvrcholení celoroční činnosti.
To samozřejmě neznamená, že se nemůže báječně vydařit puťák naplánovaný přes noc, na který jsme vyrazili jen tak druhý den nebo ani nemáme cíl. Ale tato situace je spíše vyjímkou, kterou si naše mysl nachystala sama, aniž by považovala za nutné nás obtěžovat tím, že by nás o tom předčasně informovala.
Nenechme se mýlit tím, že je spousta především trampů, kteří si zakládají na tom, že postupují naprosto bez cíle a nic neplánují. Ti pravděpodobně nebudou číst toto povídání, ale podíváme-li se podrobněji na jejich styl, zjistíme, že i v něm je nějaká forma úsilí až askeze, jen někde jinde. Z hlediska Cesty duše není totiž tak důležité kam přesně investujeme svoje úsilí, ale abychom ho vůbec vynaložili a s jakou orientací mysli to uděláme. Kromě toho jsou i tací, co putují spíše od hospody k hospodě, od bečky k bečce nebo do přírody před něčím prchají - nejčastěji sami před sebou, někdy také před manželkou nebo rodiči nebo dokonce před policií. I to je Cesta, o té však není toto psaní.
A ještě poslední odstavec o přípravě - jestliže tvoříme, ať už hru, nějaký program, píšeme nebo skládáme píseň - respektujme inkubační dobu mysli. Někdy ovšem vyplyne třeba báseň sama od sebe, jako slunce svítí a ptáci zpívají. Buďme vděční za takové chvíle. Jindy ale prosedíme večery nad papírem, koš se plní, pero je ohryzané ale výsledek nikde. To není ztracené úsilí, to zaséváme do mysli semínka a zaléváme je vlastním potem. Až přijde jejich čas, přinesou plody - a taková báseň sama od sebe je možná právě takovým plodem. Investujme úsilí, nechme mysli nějakou inkubační dobu a pak se k problému vraťme. Někdy je možné nevměšovat se do zrání a počkat, až se samo ohlásí, nebo spíše jemně zkusit, jestli už nepřišel čas. Vždycky ale tato možnost není v našem světě pevných termínů a závazných úkolů. Naštěstí je mysl mnohdy schopna respektovat tuto skutečnost a nechat se naprogramovat na nějaký čas. Jestliže se v duchu pevně rozhodneme, že plán hry chceme mít např. do tří týdnů, je velmi pravděpodobné, že když se za tři týdny do hry znovu dáme, nalezneme ve své mysli mnoho připravených nápadů. Jsou o tom i různé poučné příklady z historie - např. panu Singrovi, vynálezci šicího stroje, se v době, kdy vynalézal a pořád mu to nešlo, zdál sen, v němž ho anděl probodl kopím, které mělo ouško. Známý je v této souvislosti případ slavného chemika Kekuleho, objevitele benzenových jader, který věnoval mnoho marného úsilí objevení jejich struktury a nakonec se mu zjevila ve snu. Sám si vzpomínám na dobu, kdy jsem pracoval na počítačovém programu a zdály se mi docela konstruktivní sny v pascalu.
Co vlastně skupinu drží pohromadě? Co způsobuje radostný pocit, který se na začátku větší akce projevuje až jako jakási euforie? Tato euforie se obyčejně objevuje už na nádraží jakmile se lidi sejdou a projevuje se u většiny radostí, zvýšeným mluvením až vzájemným překřikováním, děláním všelijakých často škodolibých fórků a hlavně ji poznávám podle toho, že ji sám cítím. Staří “zkušení vlci” ji někdy prožívají mlčením a naopak jakýmsi samozřejmým vykonáváním různých rituálů a právě oním výrazem “starého zkušeného vlka” v drsné ošlehané tváři, kterým jen tak nepohne nějaké dovádění mláďat. Tak někdy vyráží skupina ostřílených horolezců na slibnou tůru za mlčení přerušovaného jen občasnými jednoslabičnými pokyny, kterým jen oni sami dokonale rozumí a právě v tom porozumění prožívají tiše a blaženě svoji sounáležitost, aniž by si ji chtěli sami přiznat.
Skupina nově vytvořená tuto euforii obvykle neprožívá, i když každý může prožívat řadu příjemných pocitů a očekávání, které ale neobsahují tuto čistou radost z bytí spolu. Dokáží ji ale prožívat lidé kteří se to už naučili jinde a novou skupinu si s tímto typem pospolitosti identifikují. Tento proces učení není podle mého pozorování automatický a neprožívá ho každý, kdo to “umí” v jedné skupině, automaticky v jiné analogické. Pomáhá tomu řada vnějších atributů a rituálů, jako prvky trampského oblečení, pozdravy ap.
K vyvinutí schopnosti prožívat tyto pocity vedou především společné zážitky a překonávání obtížných situací. Souvisí to s tzv. kohezí skupiny, což je jev celkem v literatuře popsaný. Také to dost souvisí s očekáváním společných zážitků; řekl bych, že je tento jev tím výraznější, na čím delší, obtížnější a významnější výpravu se jede. Možná by se v tom dal najít racionální podvědomý prvek takový, že člověk si musí zajistit přízeň ostatních pro překonání očekávaných obtížných situací (to by byla taková adleriánská účelová emoce).
Po několika hodinách (zpravidla) tato euforie ustupuje a podle zákona kyvadla se překlápí do opačného stavu, který, pokud nejsou ve skupině nějaké významné konflikty, projeví spíš izolováním dvojic a menších skupinek. Při cestě na hory se obvykle při dlouhé cestě vlakem projeví usnutím, při kratší přetrvá celou cestu a vybije se fyzickou námahou při stoupání.
Tím ovšem pospolitost nekončí - tady bych to popsal spíš jako svůj osobní zážitek, i když z rozhovorů i pozorování vím že to stejně prožívají i jiní. Jako bych se do jisté míry přestal cítit jednotlivcem, ale částí skupiny. Snažím se něco pro skupinu udělat, myslím spíše na její prospěch a přestávám cítit vlastní odpovědnost ze svoje jednání, která přechází na skupinu. Ve skupině mohu pokřikovat na kolemjdoucí a dělat různé výtržnosti (pokud jsou ovšem v duchu skupiny) které bych sám na vlastní pěst nikdy neudělal. Řekl bych, že v tomto chování a cítění rozlišuji aspoň dvě hlavní oblasti motivace. Jedna je současné individuální psychologii bližší a je to prostá snaha o sebeuplatnění ve skupině, které nabývá velmi na významu, protože prostě všechny jiné skupiny, které by mohly nedostatek uplatnění kompenzovat, jsou v této době odstíněny. Leckdy má tento motiv za následek taky snahu mít nebo být víc než ostatní, získat si nějaké výhody - lepší místo na spaní, nádhernější zážitky ap. Tak po dočasném rozdělení pozorujeme často vychloubání podskupin, která se měla líp a zažila víc.
Podle mě ale tento motiv nestačí vysvětlit toto jednání a především cítění. Přistupuje k němu něco co by se dalo označit jako identifikace se skupinou, což výstižně popisuje Karel Čapek v jedné své povídce - rozšíření svého JÁ na JÁ kolektivní. Dovedu si dobře představit, že bych se v extrémní situaci mohl za skupinu obětovat a není mi už tak cizí představa mravenců, kteří přecházejí potok tak, že první udělají ze svých těl most pro ostatní nebo hasí svými těly požár. Tato identifikace je zdrojem euforie, protože člověk se v tomto stavu částečně a dočasně zbavuje svého JÁ (bruntonisti by řekli EGA) a tím všech konfliktů s ním spojených. Myslím, že to je také stav regresní, protože tak asi cítili a vnímali sami sebe lidé v kmenové společnosti, když měli daleko omezenější možnosti patřit k různým podskupinám a svoji primární skupinu prakticky neměli možnost opustit. A v regresi je blaženost, už proto, že zbavuje člověka všech fylogeneticky mladších problémů.
Proto si myslím, že v minulosti měli lidé “blíž k Bohu”, protože se lépe než my dokázali vyjít sami ze sebe. Dnes tuto schopnost vidíme u různých primitivních národů. (Následující vývoj byl ovšem ze spirituálního hlediska nutný, protože mohli vyjít ze sebe jenom do většího vězení, ne ale do absolutní volnosti.)
Konečně je zvláštním zážitkem a indikátorem stavu skupiny loučení při rozchodu, které se někdy může stát nejsilnějším zážitkem z celé akce. O tom ale teď nebudu psát.
Tento typ euforie přetrvává s kolísáním po celou dobu společného pobytu a nemá za následek žádnou opačnou výchylku, leda takovou, že po rozchodu může být člověku strašně smutno.
Domnívám se, že schopnost tohoto vyjití ze svého já je jedním z hlavních faktorů, které rozhodují o schopnosti do skupiny takovéhoto typu se vůbec začlenit. A myslím také, že v tom je velká cena našeho “ježdění ven”, že poskytuje lidem i v dnešní době možnost prožití tohoto zážitku.
Toto prožívání, jak jsem se teď pokusil je popsat, je jakýmsi abstraktním “stoprocentním” modelem, kterému se v reálu každý přibližuje a vzdaluje jen na určitá procenta. Je popsáno z hlediska role řadového člena, takže může být individuálně značně modifikováno při identifikaci s nějakou prominentní rolí ve skupině. Ostatně v dlouhodobé skupině s intenzívními vztahy po čase nikdo není řadovým členem, každý si vybuduje zcela vlastní jen pro něj specifickou roli.
Jen málokdo v mládí dobrovolně vyhledává samotu. Ve skupině je radost, sranda a v neposlední řadě bezpečí, i když zrovna o něm se radši moc nemluví. Kvůli partě obvykle mladý člověk vůbec opouští svůj domov, bezpečí a maminčiny buchty. Přesto se ale po čase každý tu a tam ocitne tváří v tvář vesmíru v podobě utichajícího lesa za soumraku, studánky opodál tábora, kam se vydal pro vodu nebo osamělé paseky, na které čeká na svoje kamarády při dobrodružné hře. Noční hlídka může být velkým prožitím samoty, ale taky vůbec ne - záleží víc na vnitřním rozpoložení, kdy nás divočina zastihne s otevřenou duší, nezabarikádované mocnými autosugescemi, které si vštěpujeme ze strachu před strachem.
A přesto má samota velkou moc. Opustit ochranou auru tlupy, to je jako skočit do ledové tůně. Zpočátku šok, ale po chvíli blažený pocit svobody a čistoty. Stojíme sami ve veliké Přírodě bez hranic, Přírodě, která nás stvořila ze svého prachu a zase nás do něj vrátí, ale právě proto že nás stvořila, jsme její součástí. Zkusme hovořit s tichem lesa, křišťálovou průzračností studánky, živým dechem stromů, vláním trávy ve větru, hloubkou hvězdnatého nebe. Je k tomu třeba pokora, lesní duchové nemluví s každým nafoukancem. Mysl se brání, chce si raději zakrýt tuto širokou a proto nejistou skutečnost svou vlastní intelektuální hrou myšlenek. Spojuje je do řetězu asociací a dělá z nás pána tvorstva, protože hra slunečního paprsku v ještě skoro žlutozelených mladých bukových listech - to je fotosyntéza, chladná šerá skála - to je kulmská droba, atd. až se z lesní soutěsky stane stránka učebnice. Zkusme raději položit ruce na kmen statného stromu a sdílet proud energie, který kořeny spojují se srdcem země a koruna s nebem. Stromy rády otevírají svou duši tomu, kdo k nim přistupuje s čistou duší a otevřeným srdcem.
Dodnes si vzpomínám na jeden svůj rozhovor se starou švestkou, která na jaře rozkvetla na zahradě v domě mých rodičů, i když to je už přes dvacet let. Chodil jsem pak za ní každý večer když to bylo možné a uzavřeli jsme důvěrné přátelství. Byla to vskutku velmi moudrá švestka a dověděl jsem se od ní mnoho o životě. Kdybych to dokázal převést na papír, byla by z toho daleko lepší kniha než je toto čtení.
Nebo zkusme pustit vítr do sebe. Nechme jej vanout svým tělem - tělo totiž nejsou jen svaly a kosti a kůže a játra a mozek. Cítí se snad někdo svými kostmi, svou kůží nebo svými játry? Buďme tedy tím, čím se skutečně cítíme a zjistíme, že do tohoto našeho těla vítr skutečně může vstoupit - i vítr má totiž duši a duše větru může vanout naší duší, když jí to jen dovolíme. Vítr odnese všechny nečistoty a očistí naši duši, jen to musíme chvíli vydržet - chce to trochu koncentrace. Jestliže máme trápení v duši, jen požádejme vítr, on to rád pro nás udělá a trápení rozvane jako dým z ohýnku.
Slunce nás dokáže naplnit energií - největší moc má ráno, když vychází a je těsně nad obzorem. Večer má taky velkou moc, to je spíše moudrým dědem Vševědem. I voda má moc a stejně tak všechno v přírodě.
Naši předkové dokázali hovořit s duchy stromů, potoků a skal. Jejich potomci to zapomněli a proto museli vymyslet vědu a civilizaci. Aby se před duchy ještě lépe zabezpečili, vymysleli také ještě bankovní konta, podvojné účetnictví, ministerstva, soudy, armády, státní hranice, akademické hodnosti, akumulaci kapitálu a mnoho jiných věcí.
Archeologové prý vyzkoumali, že pračlověk věnoval práci pro svoji obživu průměrně osm hodin denně. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom si teď sestavili seznam všeho, co nám civilizace vlastně dala a zároveň všeho, co nám vzala?
Není celým zálesákem, woodcrafterem, trampem nebo čím vším ještě ten, kdo nezažil všechny tváře přírody. Abychom znali hory, nestačí jen daleké rozhledy, vzduch jako břitva, hluboké modré nebe, mlha v pomalu se plazící v dolině pod námi jako šlehačka, koupání v křišťálových tůních po kterém lezou mravenci po celém těle, propocená košile a nohy z olova, kdy si myslíme že už neuděláme ani krok, a přece jich uděláme ještě hodně. Musíme taky ještě prožít den a noc pod kamenem nebo igelitem, kdy rozhled je kolem pěti metrů, slyšíme jen šustění deště, poslední suché ponožky si schováváme na nejhorší dobu před ránem a živíme se ovesnými vločkami s margarínem protože chleba došel a oheň se udělat nedá. Už jsme do omrzení přesyceni i těmi nejhloupějšími hrami, desetkrát jsme slyšeli všechny vtipy a historky pamětníků a začínáme si pomalu ale jistě lézt na nervy, protože náš soused má samozřejmě sušší místo, méně tlačivé kameny v posteli a ještě po nás chce, abychom celou noc přidržovali cíp igelitu.
Nebo týden na horské chatě, kdy jsme se těšili na báječné výpravy a místo toho už čtvrtý den sedíme doma a řešíme už od rána obtížnou otázku, jestli má jít do deště na trochu mokrého dřeva ten, kdo má nejsušší boty nebo naopak ten, kdo je má nejmokřejší.
V horách bývá někdy vidět vidmo. Vypadá jako obraz nás samých ve volném prostoru, ale obrovský a se svatozáří. Je to náš vlastní stín, který, když stojíme na hřebeni, promítá slunce do doliny na mlhu. Taková situace se nepřihodí často. Staří horalé říkají, že vidmo je varování hor - kdo ho vidí, do roka v horách zahyne. Kdo ho vidí podruhé v životě, zahyne tím jistěji. Kdo ho vidí potřetí, toho hory přijaly a už mu v nich nehrozí žádné nebezpečí.
Není na škodu, když to jde, zkusit někdy i v mizerném počasí vzít pláštěnku, gumáky nebo teplou bundu s kapucí a vyrazit do přírody. Zjistíme k svému překvapení, že počasí není z bezprostřední blízkosti zdaleka tak hrozné jako přes okno a že i v dešti, mlze nebo nějaké jiné slotě je venku spousta krás, které jindy neuvidíme.
I tyto tváře matky přírody musíme přijmout a zakusit, než se z nás stanou její opravdové děti. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že i když jsem byl sebedéle omezený nebo uvězněný počasím v různých nemilých situacích, nevzpomínám si, že by se starými ostřílenými trapery někdy padlo nějaké slovo nevůle nebo hádky - převládala atmosféra ochoty a pomáhání jeden druhému. Naopak mezi zelenáči dochází ke sporům většinou o vlastní pohodlí, což může vést až k ponorkové nemoci. Podle toho si myslím, že člověk těmito zážitky prodělává nějaké očkování proti slotě a získaná imunita mu pak vydrží celý život.
Takový nucený pobyt v malém prostoru je také skvělou příležitostí k poznání skutečné povahy sebe i svých kamarádů. Když všechno klape a je pohoda, má každý vystavené pěkné a příjemné stránky své povahy a ty horší má pěkně schované a zahrabané. Málokdo se ale vydrží přetvařovat 48 hodin bez oddechu. Do komplexní skupinové psychoterapie se takový “maratón” zařazuje úmyslně.
A nejen špatnosti vylezou na světlo, i dobré věci jsou často pohřbené z různých důvodů. Každý je přece celým světem, má v sobě celý lidský život a osud a to není něco, co by se dalo vyčerpat za pár hodin nebo i dní. Poznáme-li takový nový svět, zjistíme, že není menší než ten svět venku kolem nás. A tak třeba někde v Tatrách pod balvanem získáme přítele na celý život - a co víc, naučili jsme se otevřít a vidět svého spolučlověka otevřeného, a to je velká věc, kterou nám už nikdo nevezme.
A ještě něco získáme - zjistíme totiž, až se vyčasí a vysvitne slunko, že příroda je teď krásnější a zářivější než byla před tím a taky přátelštější. A když to jen občas obnovíme, tak už to tak zůstane.
Když je člověk ještě malý, je ztracený v džungli velkého světa. Všichni velcí jsou důležití a významní, protože dělají důležitou práci - chodí např. do obchodu nebo do banky, vydělávají peníze a malý člověk musí se svými požadavky na podíl na tomto světě počkat, protože nejdřív musí vždycky přijít na řadu velký. Malý si “jenom hraje”, a tomu může být věnována pozornost teprve “až jestli zbyde čas”.
Kdysi dávno ale i ti největší byli malí a taky si “jenom hráli”. Tím nemyslím přímo tatínky a maminky těch dnes malých, ale jednou i svět byl mladý a to co dnes je tak vážené a důležité, jako jsou továrny, banky a obchody, bylo jednou také jen hrou a tehdejší “velcí” to odkazovali do zbytků časů. I ta největší řeka byla jednou malým praménkem, který mohla zastavit třeba spadená větev. Ve skutečnosti ovšem nemohla, řeky jsou silnější než spadené mrtvé větve, i když jsou malé a i když to samy třeba netuší. Mají totiž směr, a přestože nevědí, kam se stočí za nejbližším kamenem, dobře vědí, kam jednou doputují.
Malý člověk ale, když jednou zatouží být také velký a důležitý, má ještě jednu možnost - totiž zapomenout na svůj směr a obléci si důležitost někoho jiného. Takových důležitých obleků je pro něj připravený veliký výběr. Vlastně mu dospělí nic jiného neříkají, než aby si konečně vybral jeden z těch honosných obleků - však když trochu nepadne, nevadí - trochu se přikrčíme, trochu natočíme - a hle, takový mrzák, a jaký má pěkný oblek!
Bojím se, že spousta nás to tak jednou v životě udělá - když už nemůžeme vydržet být pořád malí, prostě se přizpůsobíme a najednou jsme dospělí, můžeme dokonce poučovat a napomínat svoje kamarády, se kterými jsme ještě nedávno byli stejně “malí”. Bojím se, že lidé, kteří takto “dospěli”, právě v tom vidí dospívání a snaží se vytvořit pokud možno ze všech “malých” právě takové pseudodospělé.
Nevím ale, co bych měl proti tomu udělat, kromě toho, že jsem to teď napsal. To, co dělám pro Arniku, bych chtěl dělat právě proto - jen ale, jestli to tak opravdu funguje? Rád bych se také dozvěděl, co o tom soudí sami “malí” - ale oni mi to nechtějí říct, mluvím pro ně asi příliš “dospělou” řečí. Musím tedy snad méně mluvit a pozorněji naslouchat. Možná taky, že sám mám na sobě nějaké “dospělácké” brnění, o kterém ani nevím, nebo jim prostě vnucuji to svoje, které jsem si sám utvořil a padne mi proto dokonale. Myslím si proto, že je to ohebná a citlivá kůže, ale je to ve skutečnosti tvrdá krabice.
I malý člověk ale může mít svou krabici - někteří ji oblékají velice brzy. Být “malý” v tomto smyslu vlastně na věku příliš nezávisí. A jsou ještě jiní lidé - ti, kteří vůbec nemají svůj směr. Ti nejsou jako řeka, která sice vypadá na svém počátku jako kaluž, ale na dně má pramen - takoví lidé jsou opravdu jen louže, jejich vodu může kdo chce nabrat a nalít kamkoli, vždycky pasívně zaujme tvar nádoby, pokud je bláto a štěrk nepohltí.
